Začátkem zimy, roku 2002, přivázal jakýsi chlápek k bráně útulku asi roční fenku křížence německého ovčáka a knírače. Útulek byl v té době plný, proto jsme fenku nejprve odvázali a pustili ji, aby běžela za svým majitelem. Asi po patnácti minutách se ale fenka vrátila, a tak jsme ji poskytli azyl. Fenečku jsem si na prví pohled zamilovala a dala ji jméno Dina.

Dinušku jsem chodila venčit vždy když to bylo možné. Dalo by se říct, že jsem se jí věnovala skoro každý den, jelikož jsem v té době chodila ještě na základku. Prožily jsme spolu spoustu krásných okamžiků, akcí i komických příhod. Byla to velmi hravá, veselá, milá, poslušná.

Dne 23. května 2003 jsem si Dinu přivezla domů (druhý den se totiž konala Mezinárodní výstava psů všech plemen v Litoměřicích, kam jsme jeli pejskům hledat nový domov). S mým psem (toy pudlem) se hned skamarádila. Naši měli nejprve plno řečí, prý je velká, Míšánkovi ublíží a kdesi cosi… Neuplynuly ani dvě hodiny a Dinu si velice oblíbili, hlavně pro její povahu. Celý den jsem je přemlouvala, abychom si Dinu nechali. Málem se mi je podařilo obměkčit.

Ráno 24. května jsme všichni společně posnídali a já s Dinou vyrazila směr Západní nádraží. Ve dveřích mi řekli, že pokud si Dinu nikdo v Litoměřicích neosvojí možná si ji necháme. Byla jsem šťastná jako blecha a s přáním, aby ten den pršelo a lidi nechodili (nechtěla jsem o Dinu přijít) vyrazila. Ve vlaku se Dinča chovala suprově. Celou cestu ležela pod sedadlem a vůbec jsme o ní nevěděli. Vypadalo do nadějně. Kolem poledne však přišla paní s dcerou a hned zamířily ke mně a Dinče. Měly o ní viditelný zájem. Nejprve jsem zadržovala slzy a měla co dělat, abych přes „knedlík“, který se mi usadil v krku mohla mluvit. I přes to jsem ji tedy vylíčila v tom nejlepším světle (jinak to ani nešlo). Když ale obě viděli, jak pláču a těžko se s fenkou loučím nechtěli si ji vzít. Ujišťovala jsem je, že je to jen z toho důvodu, že ke každému pejsku z útulku, kterého venčím, mám takový vztah. Jsem sice smutná, že už ho nikdy neuvidím, ale zároveň šťastná, že našel nový a lepší domov. A tak si tedy Dinu odvezli do Sedlece u Litoměřic.

Moc se mi po Dině stýskalo. Netrvalo dlouho a já její nové majitele kontaktovala. Nejdříve jsme si jen psaly dopisy, ve kterých jsem se skamarádila s Janou. 30. ledna 2004 mě pak společně přijeli navštívit. Přes slzy radosti, z našeho shledání, jsem pomalu ani neviděla na cestu. Strávili jsme spolu krásný den. 22. května jsme se sešli na výstavišti v Litoměřicích, 29. května jsme se pak zúčastnily Chlumeckého voříška, kde se Dina umístila na 2. místě.

Dne 14. května 2005 jsme vyrazily na voříška do Prahy. Zde jsme se sice neumístily, což nás na jednu stranu mrzelo (no co, není přece důležité vyhrát, ale zúčastnit se). Ten den jsme si ale užily, což pro nás byla větší odměna a navíc jsme poskytli azyl útulkáři Bigimu.

Ovšem na Chlumeckém voříškovi Dina zabodovala. S přehledem vyhrála kategorii fen a my do Litoměřic vezly pohár, diplom, pytel granulí, a spoustu jiných dobrot.

O prázdninách jsem se na oplátku přijela do Litoměřic podívat já. Projela jsem se na jednom z koní, které chovají, viděla ostatní zvířata (mezi nimi a štěňátko dogy, boxerku Roxanu a chrtíka) a statek. Těch pár hodin, co jsem u nich strávila, jsem si opravdu užila.

Bohužel to byl poslední den kdy jsem viděla Dinu. V pátek 31. března 2006 ji srazilo auto. Na operačním sále podlehla rozsáhlému vnitřnímu krvácení.

Nikdy na ni nezapomeneme, vždy bude v našich srdcích. Snad se má krásně a sleduje každý náš krok.