Příjemné a hezké prostředí výstaviště na koupališti u Červeného Hrádku zalité podzimním sluncem, přátelská atmosféra doprovázející tuto výstavu a v neposlední řadě den plný zajímavých zážitků a dojmů nám mohl být odměnou za naše celkem odvážné rozhodnutí, že se zúčastníme I. ročníku výstavy Severočeský voříšek v Jirkově. Do Jirkova je to totiž z Ústí nad Labem asi dvě hodiny vlakem a to není pro cestování s větším počtem psů zrovna ideální. Navíc nejstaršímu z nás v té době nebylo ještě ani 18 let a žádný dospělý doprovod jsme s sebou nesehnali. A to, že v Jirkově ještě nikdy nikdo z nás předtím nebyl, asi nemusím příliš rozvádět.

Rozhodla jsem se, že si svého Maxe, o kterého jsem v té době pečovala, vezmu přes noc domů, abych ho mohla na výstavu pořádně vydrbat, ale taky abych si ho trochu víc užila. V bytě se choval vzorně, ostatně jako všichni ostatní psi, které jsem kdy měla z útulku půjčené. Ráno jsme museli vstávat hodně brzy, abychom stihli dojet na výstaviště včas. Ranní počasí nás ale nemile překvapilo. Každou chvíli se obloha rozzářila velkým bleskem a z nebe tekly proudy vody. Chvíli jsem přemýšlela, zda má vůbec cenu vstávat, ale pak jsem rychle vyskočila z postele a začala se chystat na cestu. Moc jsem nevěřila, že v takovém slejváku někam pojede, ale nechtěla jsem to jen tak vzdát a vydala se alespoň na cestu k nádraží.

Maxovi déšť příliš nevadil a naštěstí i bouřka ho nechávala klidným. Po cestě mě doprovázely udivené pohledy cestujících, kam jedu se psem v půl páté ráno a ještě k tomu v takovém počasí. Málokdo z nich asi sdílel mé nadšení z tohoto dne a málokterý by asi pochopil, že tohle všechno dělám pro radost ze své vlastní vůle.

Přestože jsem ani nedoufala, že se a vlakovém nádraží sejdeme v kompletní sestavě, v 5:55 jsme již všichni seděli ve vlaku připraveném k odjezdu. Zatímco jsme si cestu zpříjemňovali vyprávěním zážitků o kouscích našich pejsanů, které jsme měli v převážné většině přes noc v domácí péči, počasí se začalo umoudřovat a hromy již bylo slyšet jen v opravdové dálce, déšť pomalu ustával a později se dokonce i obloha začala rozjasňovat.

Výstaviště bylo od jirkovského nádraží celkem daleko a navíc cesta nebyla příliš dobře značená, takže jsme byli rádi, když jsme ho po „menším“ bloudění těsně před zahájením výstavy konečně našli. Nyní již svítili sluníčko a začalo vysušovat promoklou trávu a navlhlé lavičky na jirkovském koupališti zaplněném pejskaři s voříšky nejrůznějších velikostí a barev. Naše psy jsme měli přihlášené ve všech třech velikostních kategoriích, takže jsme měli celkem slušnou šanci na nějaké umístění. Vyhlašování vítězů jsme ale sledovali se zatajeným dechem. Dopadli jsme na výbornou. Téměř každý z nás (respektive z našich psů) si vezl zpět do Ústí nějakou tu cenu. Nejlépe ze všech si ale vedl náš oříšek Bred. Dostal se do konečné soutěže s fenkou Broňou z chomutovského útulku o titul severočeského voříška roku 1999. Porotu sice víc okouzlila Broňa a stala se tak nejkrásnějším voříškem severních Čech, ale myslím, že ani titul nejkrásnějšího psa výstavy není vůbec špatný. O vítězích již bylo rozhodnuto a výstava se pomalu blížila ke konci. Koupaliště získalo pod večerním sluncem a písničkami přítomné country kapely tu správnou atmosféru a málo komu z nás se chtělo odejít. Ale doma nás již čekali a před námi byla ještě dlouhá cesta zpět.

Kolem osmé večer jsme konečně dorazili do Ústí. Již jen vrátit naše vítěze do útulku (kéž bychom se jich mohli sami ujmout) a tím celý náš výstavní den, který nás tak příjemně unavil, končil. Zapomenutý foťák bohužel způsobil, že vzpomínky na tento nevšední den můžeme uchovávat jen v našich pamětích. Nutno ještě dodat, že veškerý výtěžek z výstavy byl rozdělen mezi tři přítomné útulky. Pořadatelům výstavy za to děkujeme. Když jsme se následující rok dozvěděli, že se koná II. ročník Severočeského voříška, příliš jsme neváhali a opět přihlásili několik našich voříšků. Tentokrát jsme již sami nejeli, obětavá paní Dobrovolná , ošetřovatelka z našeho útulku, měla nyní volno, a tak mohla vyrazit s námi.

Vše probíhalo podobně jako minulý rok, jen možná naše cestování bylo méně komplikované, protože jsme již znali správnou cestu k výstavišti. Také počasí nám přálo již od samého začátku. Tolika cenami jako předcházející rok jsme se bohužel pyšnit nemohli, ale zato jsme slavili jiný úspěch. Výstav se totiž nezúčastňujeme jen proto, abychom zviditelnili péči o opuštěná zvířata, ale také abychom našim voříškům pomohli najít nové domovy. A právě pro jednoho našeho pejska se nám podařilo najít nového majitele. Ani na fotoaparát jsme tentokrát nezapomněli, měli jsme jich s sebou dokonce několik.

Zatím poslední III. ročník, opět pořádaný kynologickým klubem v Jirkově ve spolupráci s jirkovským útulkem, se konal 29.9.2001. Tentokrát jsme měli přihlášených osm psů. Nejlépe z nich se umístil pejsek Felix, který se stal nejkrásnějším psem své kategorie.